Chorvatsko - Jižní Dalmácie - informace

Jižní Dalmácie je oblast, kterou lze charakterizovat jako kraj velkých protikladů, jako oblast, rozpadající se na několik úplně odlišných různorodých částí, které vzájemně nemají mnoho společného. Například jedna z nich, delta Neretvy, mimořádně úrodná země zvláštního bizarního rázu, se ostře odlišuje od holokrasu, který je příznačný pro území jižně od delty až ke Kleku, resp. až k osadě Djonta-Doli. Jiný je zase poloostrov Pelješac i Dubrovnické přímoří, tedy letoviska od Slana až po Rijeku Dubrovačku. Samostatnou kapitolu představuje sám Dubrovník s bezprostředním okolím. Svou specifickou tvářnost má opět přímoří od Kupari po Cavtat.

Pokládáme proto za vhodnější neusilovat o společnou charakteristiku, nýbrž zabývat se vždy zvlášť jednotlivými charakteristickými úseky Jižní Dalmácie.

Delta Neretvy

Řeka Neretva ústí do Jadranu deltou o ploše 192 km2. Je to neobyčejně zvláštní bažinaté území, protkané desítkami říčních ramen, kanálů a jezírek. Delta je výrazně ovlivňována blízkostí Jadranu. Svým hospodářským významem pro celý region bývá přirovnávána k deltě Nilu.

Původně byla obydlena Ilyry. Střediskem za římského panství bylo město Narona (stálo na katastru dnešní obce Vid), po Salonách druhé největší město římské provincie Dalmácie. Od konce 8. stol. ji osídlil slovanský kmen Neretvanů (Neretljanců). Prosluli jako dobří mořeplavci, ale především jako obávaní piráti, kteří podnikali loupežné výpravy až do vzdálených míst na pevnině i ostrovech; měli silné loďstvo. V 11. stol. učinila jejich řádění konec benátská flotila. Piráti pak přenesli své působiště z delty do Omiše, odkud ohrožovali pobřeží po několik dalších století.
Po druhé světové válce byly zintenzivěny meliorační práce, které ale ani dnes nejsou dokončeny (podílelo se na nich UNESCO). Dosud byla odvodněna, odsolena a zúrodněna část delty. Odvodněná plocha je jedním z nejúrodnějších a nejperspektivnějších krajů Chorvatska. Velmi úrodná půda a příznivé mírné středomořské podnebí zajišťují dvě až tři sklizně do roka. Pěstuje se především jižní ovoce, zvláště citrusy, přičemž největším hitem jsou v posledních letech mandarinky. V současné době se jich v deltě sklidí asi 40000 tun. Pěstují se na obrovských plochách sadů a v době jejich sklizně sem chorvatské cestovní kanceláře pořádají jako atrakci "zájezdy na mandarinkobraní". Vedle jižního ovoce se ve velkém množství pěstuje zelenina a vinná réva. Delta se stala zásobárnou Střední a Jižní Dalmácie i přilehlých ostrovů uvedenými plodinami. Zásobuje mimo jiné i hotelová střediska téměř celé Dalmácie. Dopravu po kanálech, které tu jsou hlavními dopravními tepnami, obstarávají dodnes kromě větších lodí i nevelké loďky zvláštního tvaru, tzv. trupe (podobné lodi se používaly též v historické Mezopotámii).

V deltě žije mnoho vodních ptáků. Chráněni jsou především pelikáni, orli a labutě. Oblíbeným výletem z jihodalmatských letovisek, ale i z jižní části Makarské riviéry, jsou safari labyrintem delty. Turisté mají možnost hluboko v nitru delty zblízka pozorovat a fotografovat vzácné ptactvo. Mnohdy se k plavbě do méně dostupných míst používá právě trupic. Výlety pořádají místní cestovní kanceláře.

Delta je i významným zimovištěm tažného vodního ptactva ze severoevropských krajin.

Vody dolní Neretvy, kde se mísí říční a mořská voda (tzv. brakická voda), jsou bohaté rybami. Pochoutkou jsou úhoři (viz tematický článek: Úhoř říční - specialita delty Neretvy).

V oblasti delty jsou četné stopy po starých osídleních, ale archeologický průzkum se zatím prováděl jen ve velmi omezené míře. Samostatnou kapitolu archeologického průzkumu tvoří práce v obci Vid, kde se na cházela římská kolonie Narona.

Správním střediskem delty je městečko a přístav Metković. Zemědělství se soustřeďuje hlavně v obci Opuzen.

Cestovní agentury organizují celodenní výlety za přírodními krásami a památkami dolního povodí Neretvy, které zahrnují plavbu na zmíněných typických loďkách (trupicích) po jednom z mnoha zdejších kanálů, prohlídku ornitologické sbírky v Metkovići, návštěvu pozůstatků římského města Narona u obce Vid (viz aktualita: Jedinečné archeologické "Muzeum Narona" ve Vidu bylo otevřeno) a dalších atraktivních míst v okolí.

PELJEŠAC

Po Istrii druhý největší poloostrov v chorvatském Jadranu (plocha 348 km2). Rozkládá se v jižní Dalmácii mezi Neretvanským a Malostonským průlivem (Neretvanski a Malostonski kanal, též kanal Malog Stona) na severu a severovýchodě, které ho oddělují od pevniny. Pelješackým a Mljetským průlivem (Pelješki a Mljetski kanal) na jihovýchodě a na jihu je oddělen od ostrovů Korčuly a Mljetu. Pelješac se táhne od Stonské šíje (Stonska převlaka) na jihovýchodě k mysu Lovište (Rt Lovište) na severozápadě. Poloostrov je 65 km dlouhý a 3 až 7 km široký.
Vápencové, poměrně vysoké hřebeny se táhnou podél pobřeží. Mezi nimi se ve středu poloostrova rozkládá úrodné polje proslulé nejlepšími druhy chorvatské vinné révy. Severovýchodní část pobřeží je vystavena chladným větrům z vnitrozemí. Je to obávaná bóra či bura (viz Větry na Jadranu). Tato část je také chladnější a sušší než jihozápadní a západní část, kde se naopak příznivě projevují účinky větru zvaného jugo. Tato část je vlhčí a teplejší. Právě zdejší pobřeží chráněné před bórou je nejpříjemnější a je vyhledávanou turitickou oblastí (průměrné teploty: leden 9,1 °C, červenec 26,5 °C).
Nejvyšší horou poloostrova je 961 m vysoký Sveti Ilija (zvaný též Hadí vrch čili Zmijino brdo podle někdejšího italského názvu Monte Vipera za vlády Benátek). Jedovatí hadi tu sice žijí dodnes, stáhli se však do málo přístupných, divoce zarostlých lokalit v horách. Při turistickém výstupu na horu Sveti Ilija stezce není třeba se jich obávat, v každém případě se však doporučuje obout si na túru dobré boty. Ke zlikvidování hadů byli na Pelješac podobně jako na Mljet dovezeny na přelomu 19. a 20. stol. promyky mungo (viz Promyka mungo na Jadranu). Počet hadů na poloostrově pak výrazně poklesl. Na Pelješackém poloostrově žijí také šakali. Pelješac je jediným místem v Evropě, kde žijí ve volné přírodě. Byli tu vysazeni v 19. stol.
V severní části poloostrova roste makchie a jsou tu borové lesy. Porost utrpěl nedávných letech obrovské škody při letních požárech, z nichž se dosud úplně nevzpamatoval. Oheň se místy rozšířil až ke zdejším proslulým vinicím, které rovněž částečně poničil.
Úrodné krasové polje ve vnitrozemí pokrývají převážně vinice. Odtud pochází proslulé značkové víno dingač a postup. Na pobřeží se též pěstuje jižní ovoce, mandloně a olivovníky. Stále výnosným odvětvím je rybolov, včetně umělého přestovámí ústřic v Malostonském zálivu. U Stonu jsou dosud saliny; i když jejich výnos citelně poklesl, dosud jsou vítaným zdrojem příjmů. Pro ekonomiku poloostrova nabývá stále na významu cestovní ruch. Na poloostrově žije v současné době 8250 obyvatel.
Prvními historickými obyvateli poloostrova byli jako na převážné části přímoří Ilyrové. Kromě obvyklých zbytků jejich opevněných sídel se však zde nedávno podařil archeologům nález vskutku unikátní: byla objevena významná ilyrská svatyně z prvního tisíciletí př.n.l., a to u osady Nakovana v kopcích nad letoviskem Viganj. Zatím není ještě veřejnosti přístupná. Je to nález evropské úrovně.
Nálezy z řeckého a římského období jsou celkem skromné. Ze starokřesťanského a předrománského období pochází několik velmi cenných kostelíků, především kostelík sv. Michala (Sveti Mihovil) s freskemi, které patří k nejstarším na pobřeží. Z pozdního středověku, tedy přibližně z doby kolem převzetí poloostrova Dubrovnickou republikou, pocházejí gotické františkánské kláštery ve Stonu a v Orebići a stećci ve Stonu, v Potomji a na dalších místech. Dubrovnická republika pak vybudovala ve Stonu jednu z největších středověkých pevnostních soustav v jižním přímoří (14.-17.stol.), jakož i celou řadu pozoruhodných světských i sakrálních staveb.

Obyvatelé Pelješce se již od 10. stol. věnovali mořeplavbě. K jejímu největšímu rozkvětu tu došlo v 17. stol. Lodě zdejších rejdařů a kapitánů brázdily v té době světová moře. Ekonomický vzestup poloostrova spojený se stavbou lodí a s mořeplavbou se projevil především v Orebići a v sousedních osadách Kučište a Viganj barokní výstavbou honosných obytných domů i kostelů. Od 19. stol., v důsledku přesunutí těžiště světového obchodu mimo Jadran a Středozemní moře, nastala stagnace.

Hlavním střediskem cestovního ruchu je městečko Orebić na jižním pobřeží proti Korčule. Je znám svými krásnými plážemi. Za nejpěknější část pobřeží poloostrova Pelješac se pokládá úsek mezi letovisky Orebić a Viganj (západně od Orebiće), dobré jméno si zíkávají malá přímořská místa: Kučište, Viganj, Lovište. Zejména první dvě vynikají velmi pěknými plážemi a výbornými podmínkami po vodní sporty. Vody při osadě Viganj se pokládají za nejpříhodnější surfařský terén (viz Windsurfing). Konalo se tu i mistrovství Evropy ve windsurfingu. Na jižním pobřeží jsou příjemnými malými letovisky Žuljana (potápěčská základna) a Trstenik (obě s krásnými plážemi) a dále na východ Prapratno, známé svou pláží (patří k nejkrásnějším v Jižní Dalmácii) a dobrým kempem. Ubytovací možnosti v soukromí jsou všude, hotelové kapacity má Orebić a Kučište.

Na severním pobřeží je jen jedno letovisko, skromnější, ale velmi oblíbené - Trpanj (hotelová osada). Okolní moře s brakickou vodou bývá cílem sportovních rybářů.

Na šíji, spojující Pelješac s pevninou, leží Ston, představující cenný starobylý architektonický celek.

Z míst ve vnitrozemí Pelješackého poloostrova je významná Janjina, pro pěstování vinné révy pak vesnice Dingač, Potomje, Trstenik (ten leží u moře). Zdejší vinohrady šplhají hodně vysoko do svahů, jsou pečlivě obdělávány. Tady jsou domovem nejvíce ceněná chorvatská značková červená vína dingač a postup pocházející ze svahů kolem obce Potomje (svahy od osady Potočine do zátoky Prisoje). Vyrábí se tu i oblíbené dezertní víno prošek. Největší vinné sklepy v této oblasti jsou v Potomji.

Celým poloostrovem vede dobrá asfaltová silnice zvaná Pelješacká transverzála (Pelješka transverzala), a to od Stonu do osady Lovište (ze severního pobřeží k ní vede spojka z letoviska Trpanj. Z výše položených úseků silnice jsou nádherné výhledy.

Poloostrov Pelješac má trajektové spojení z Trpanje do Ploče na pevnině a z Orebiće do Korčuly-Dominče na ostrově Korčula. Pouze v sezóně je lodní spojení z osady Trstenik na ostrov Mljet.

V dubnu 2006 byl v zátoce Prapratna, 4 km jihozápadně od Stonu, otevřen nový trajektový přístav Prapratno, odkud nyní jezdí trajekty do Sobry na ostrově Mljetu

Trajekt Ploče - Trpanj (plavba tvá 80 minut) s oblibou používají též automobilisté, jejichž cílem je západní pobřeží poloostrova (Orebić a letoviska západně od něho), případně letoviska na Korčule. Z Trpanje se totiž poměrně rychle dostanou po silnici do Orebiće a při cestě dál na ostrov Korčulu absolvují už jen krátkou patnáctiminutovou plavbu trajektem z Orebiće do přístavu Korčula-Dominče. Ušetří si tak dlouhou cestu do Stonu a pak po Pelješacké transverzále do Orebiće. Transverzála je sice pěkná, ale vzhledem k terénu nepříliš rychlá.

Dubrovnická rivéra

Tzv. Dubrovnická riviéra či Dubrovnické přímoří je úsek pobřeží od městečka Slana do Dubrovníka. Je to část jihodalmatského pobřeží, která po staletí patřila k Dubrovnické republice a do značné míry nese pečeť jejího historického,vývoje. Jedná se většinou o osady, které sloužily dubrovnické šlechtě jako místa pro rekreaci a reprezentaci. I jejich přírodní ráz odpovídal záměrům a estetickému cítění dubrovnických patriciů (Slano, Trsteno, Orašac, Zaton).

V druhé polovině 20. století tu došlo k výstavbě jen omezeného počtu rekreačních zařízení. Jižní část Dubrovnického přímoří, tedy místa v bezprostřední blízkosti Dubrovníku, zůstala vyhrazena pro večerní posezení a krátkodobý odpočinek Dubrovničanů (Veliki Zaton. Mali Zaton, Štikovica, Rijeka Dubrovačka).

Příjezd do Dubrovníka je zkrácen díky vybudování mostu před Dubrovníkem přes ústí řeky Rijeka Dubrovačka (otevřen v květnu r.2002).

Někdy se k Dubrovnické riviéře zahrnují i letoviska jižně od Dubrovníka, tedy oblast nazývaná Župa Dubrovačka, od Kupari až po Cavtat.

Válka v letech 1991 a 1992 přervala příznivý vývoj a vnesla zkázu do těchto míst. Dnes však je již většina škod zacelena a letoviska obnovena slouží opět turistům.

Župa dubrovačka

Župa dubrovačka je oblast ležící jižně od Dubrovníka, mezi Dubrovníkem a Cavtatem. Zahrnuje široké úrodné údolí, které je od severu chráněno horami, a přímořskou část kolem rozlehlého Župského zálivu (Župski zaljev). Na březích zálivu se rozkládají letoviska Kupari, Srebreno, Mlini a Plat. Bývala to vždycky malá přímořská místa, velmi oblíbená a navštěvovaná, vyznačující se bohatou vegetací, především nádhernými cypřiši a přímořskými borovicemi, krásnými romantickými plážemi (oblázky a hrubý písek) mezi rozervanými skalisky. Přírodních vodních zdrojů tu bylo vždyc dost (potoky, prameny), které zásobovaly vodou údolí Župy dubrovačky.

Válka v letech 1991 a 1992 přervala příznivý vývoj a vnesla zkázu do těchto míst. Dnes však je již většina škod zacelena a letoviska po obnově slouží opět turistům. Výjimku tvoří zničené letovisko Kupari, kde se však dosud řeší otázky privatizace a majetkových vztahů.

Konavle

Kraj Konavle se rozkládá na ploše 209 km2 jihovýchodně od Dubrovníka.Táhne se v délce asi 20 km od osady Plat na jihovýchod přes Cavtat a Molunat k mysu Oštro na poloostrově Prevlaka. Horskými pásmy hraničí na východě s Černou Horou a na severu a sevevýchodě s Bosnou a Hercegovinou. V masívu Sniježnica je nevyšším vrcholem Konavlí Ilijin vrh (1234 m). Střed oblasti Konavle tvoří úrodné Konavelské polje (Konavosko polje), které je na západě od moře odděleno další pahorkatinou. Ta prudce spadá do moře Konavelskými stěnami (Konavoske stijene) - souvislým skalním útesem, který se táhne v délce 20 km od Cavtatu až k zátoce Donji Molunat.

Řeky Ljuta, Konavočica a Kopačica dávají dostatek vláhy, což přispívá spolu s příhodnými klimatickými podmínkami k intenzivnímu zemědělství (zejména pěstování ovoce a zeleniny) a hustému osídlení. Celá oblast má hodně vegetace; bývá také nazývána "zahrada Chorvatska" nebo "zelený ráj". Lesy se táhnou vysoko do horských svahů (borovice, cypřiše, vavříny, duby).

Území bylo po staletí součástí Dubrovnické republiky. Je poměrně hustě osídleno - žije tu 9 500 obyvatel ve 33 obcích a osadách. Největší jsou Cavtat, Čilipi a Gruda.

Přímořský Cavtat je po dlouhá desetiletí vyhledávaným letoviskem, proslulým především svou bohatou vegetací, členitým pobřežím a luxusními hotely.

U obce Čilipi je dubrovnické letiště. V létě se do obce sjíždějí o nedělích a svátcích turisté, protože zdejší bohoslužby v kostele sv. Mikuláše (Sveti Nikola) jsou dostaveníčkem místních věřících v krojích z celého okolí.

V obci Mihanići působí naivní sochař a malíř Miho Šiša Konavljanin (v místě jeho galerie).

Častým cílem výletů je obec Konavoski Dvori - v místní restauraci ve starém mlýně připravují oblíbené dalmatské speciality. K nejnavštěvovanějším místům patří nádherný vyhlídkový bod Soko-grad u obce Dunave, kdysi strategicky velmi významná pevnost vybudovaná na základech ilyrského a římského opevnění.

Na kopci nad obcí Djurinići byl na jaře r. 2004 otevřen válečný památník, a to na místě chorvatského protileteckého a protipěchotního vojenského postavení na chorvatsko-černohorské hranici, kde bojovali chorvatští obránci v tzv. Vlastenecké válce (chorvatsky Domovinski rat) v první polovině 90. let minulého století s pronikajícími Srby a Černohorci. Toto místo bylo i v historii častým ohniskem bojů. Bude v blízké budoucnosti doplněno malým muzeem.